Poprvé jsem se s medicínou kolibříka setkala, když jsem vnitřním zrakem pátrala po stopách našeho rodu. Zatoužila jsem poznat mou původní, pospolitou Rodinu s velkým R. Věděla jsem, že v nějaké vrstvě časoprostoru stále ještě existuje, a zajímalo mě, jak se s ní můžu propojit.

R Á J.   N E B E    N A    Z E M I  !

Ten prožitek byl tak silný, že jsem okamžitě věděla, že se s kolibříkem nesetkávám naposledy. A skutečně, o den později v kavárně: kamarádka vytáhla z tašky jakousi drobnost. Byl to medailonek, který mi předala se slovy: ,, Nevěděla jsem, co ti dát za dáreček, ale tohle mi padlo do oka. Úplně mi k tobě sedí!“  Tušíte už, co bylo na medailonku za obrázek? Jistěže kolibřík! Díky za to, že synchroncity v každodenním životě mohou být tak zábavné a osvěžující!

A tak mi vstoupil do života kolibřík: Strážce Nové Země. 

Kolibřík, jako Bytost, je nositelem inspirativní síly, která léčí a osvobozuje jednoduše tím, že pomáhá povznášet náladu.

Kolibřík je vlastně něco jako anděl, jen je mnohem více spojený se Zemí. Přesněji: s Nebem na Zemi.

Největší síla kolibříka je totiž RADOST. A radost dokáže naprosto zázračně zamést s jakoukoli netečností. Kolibřík nás učí oslavovat život s neutuchající vděčnosti, žít z okamžiku na okamžik, a ochutnávat svět plnými doušky.

A to i ve chvílích, kdy máme k radosti hodně daleko. Medicína kolibříka mě přesně tohle učí v běžném životě. 

Od té doby, co mě kolibřík provází jako Strážce, cítím ve své mysli více pružnosti a lehkosti. Občas se přistihnu, jak mě zaskočí pocit vděčnosti i ve chvílích, kdy si chci postěžovat. Například zrovna dnes jsem se cítila zoufale a tak trochu naštvaně kvůli tomu, že jsem už dlouho nic nevytvořila, protože můj maličký syn tak málo spinká!

Měla jsem chuť se naštvat, když v tu chvíli mě zarazil obraz poletujícího kolibříka.

Jakmile jsem ucítila jeho radostný tanec, nezbývalo mi nic jiného, než se do uvolnit do proudu této síly. Přitiskla jsem si svého syna na hruď, a ponořila se do našeho objetí. Zhluboka jsem dýchala a cítila, jak mezi námi proudí blaho existence, přelévající se z okamžiku na okamžik. Čisté bezčasí.

Naakumulovaná tvořivost, která se ještě před chvílí obracela v hněv, se rázem rozplynula na vlně vděčnosti.

V uvědomění, jak nádherným darem můj syn je. V tu chvíli jsem zapomněla, proč že bylo tak důležité jít okamžitě malovat, a proč to vlastně nemůže počkat.

A co na tom všem bylo nejzajímavější: jakmile jsem to ,,pustila“, můj syn se tak uklidnil, až usnul! A tak jsem běžela do ateliéru namalovat kolibříky. Na jejich počest, s vděčností za to, co mě učí.

Uběhlo 15 minut, když jsem pokládala štětec na stůl a uslyšela brblání mého probouzejícího se dítka. A víte co? Obraz s kolibříky jsem namalovala v takovém proudu, že jsem to stihla – na minutu přesně! Zdá se, že kombinace lekcí od kolibříka a mého syna mi pomáhá být efektivní a svižná – jak v životě, tak v tvorbě.

A pak že se nedá tvořit na mateřské! Vzpomněla jsem si na svůj někdejší vzorec myšlení, který mi tvrdil, že to opravdu nejde, protože na to není čas!:)

Jde to, a ještě mnohem lépe! Svižně a hravě. Kvůli omezeným časovým možnostem už totiž není čas ztrácet čas. Už není možné pustit ke slovu mého vnitřního kritika a perfekcionistu, který se dříve pozastavoval skoro nad každým tahem a několik hodin hodnotil, jestli by nebylo dobré ještě něco někde dotáhnout.

A tak vám přeju, ať se také spojíte se svým Strážcem Radosti. Ve vašem případě to nemusí být zrovna kolibřík, ale zkuste ho zavolat. Uvidíte, co se bude dít, jakmile se otevřete přílivu radosti a vděčnosti do vašeho života.

…PROTOŽE, JAK PRAVÍ  KOLIBŘÍK…